Snad už klid
Vše se zklidňovalo a zdálo se, že bude pohoda. Ve 4 měsících mi vyndávali stehy, protože jsem měl rýmu, tak nás nevzali na hospitalizaci, ale pan primář mi stehy vyndaval. Dovedete si představit, jak jsem řval, jak se mé bříško vzdouvalo, když mamka napočítala asi 34. steh, sestra ji odehnala, protože to prý vypadalo, že tam s sebou sekne. Mamka obdivovala pevnou ruku chirurga.
Mamka se mnou cvičila, abych všechno dohnal a tak mě ve 4 měsících dala prvně na bříško, pranic se mi to ale nelíbilo. Prvně jsem se koupal. A pílí jsme docílili, že jsem se v půl roce otočil, tedy překulil a kolem roku začal chodit. Všichni mě chválili.
Zdálo se, že bude klid, že máme vše nejhorší za sebou, však si mamka se mnou užila, byla první u všech komplikací a měla o mě starost.
Co se mi moc nedařilo, bylo mluvení. Ale měl jsem něco za sebou a tak se zdálo, že na mluvení je dost času.
Ve třech letech jsem začal chodit do školky, na 4 hodiny. Paní učitelka se se mnou snažila trénovat mluvení. Ani doma, ani v okolí, ani ve školce, ani u lékaře, zkrátka z ničích úst nevypadla ta věta... A slyší? Tak nikdo neměl podezření a tak jsme ve 4 letech vyhledali logopeda, moc jsem se nelepšil a tak nám navrhli navštívit neurologa, foniatra a psychologa.... To už jsem do MŠ chodil druhým rokem a na celý den.